Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Katarze v půlnoční Plzni

29. 06. 2012 7:36:41
Málokdy si člověk zpětně vybavuje celé dny. Naši paměť tvoří výrazně kratší fragmenty. V případě události, kterou budu popisovat, šlo primárně o onen pověstný osudový zlomek vteřiny.
Trolejbus č. 459 dočasně mimo provoz.Trolejbus č. 459 dočasně mimo provoz.autor: Tomáš Kozel

Místo a čas: Plzeň. Poslední květnová sobota, na hodinách 23.43. Mám za sebou dva náročné dny a pouhé dvě hodiny spánku o předchozí noci. Pomáhal jsem svému blízkému zvládnout vypjatou rodinnou situaci včetně vynuceného stěhování. Únavu necítím, v hlavě mi hučí otázky typu: „Jak to, že lidem při divokých rozchodech nedochází, jak velké šrámy na duši tím do budoucna vytvářejí svým dětem?“ Snažím se myslet i na něco příjemného, na to, jak brzy jako prvního z rodiny na dobrou noc políbím svého třítýdenního synka, pak toho takřka pětiletého a nakonec svoji ženu. Ulice jsou zcela prázdné, míjím další vypnutý semafor...

Zleva se řítí něco obrovského, šlapu prudce na brzdu. Křičím hrůzou, srážce již nedokážu zabránit. Prásk! Zírám na hromadu šrotu těsně před sebou a rukama si nevěřícně projíždím po těle – ŽIJU! I ten druhý se zdá být bez škrábnutí, zažívám největší euforii svého života! Otevírají se velké dveře a já se připravuji na peprné výrazy. Dobrácká, vousy zarostlá tvář však zahlásí jen: „To se povedlo, a přitom jsem měl už namířeno domů.“ Tento řidič trolejbusu č. 459 se pro mě stal andělem strážným. Pokud by včas nestrhl řízení, narazil by přímo do boku na té straně, kde jsem seděl. I poté nevycházím z údivu, tolik lidí v příštích dvou hodinách na místě nabízí pomoc - zastavuje snad každé druhé auto.

Přijíždí policie, přiznávám se k neúmyslnému nedání přednosti. A také dýchám, samozřejmě s nulovým výsledkem. Asi je na mně vidět, že se dnešek tak jako tak pro mě stane mementem. Celá situace mi přijde jak z propagační brožurky „Pomáhat a chránit“. Od policisty, který jako by z oka vypadl „partičkovému“ Ondřeji Sokolovi, dostávám pokutu v hodnotě rodinného vstupného do kina. Dámská polovina výjezdovky mě chlácholí slovy: „Když rok nic neprovedete, ty čtyři body vám zase vrátíme.“ Všímám si, že ta uniformovaná blondýnka má pěkný úsměv... téměř jako moje žena.P1230685b.jpg

Volám pár blízkým, že jsem v pořádku. Na místo nehody přijíždí mamka s mým mladším bratrem. Dva opilí lidé se začínají vzájemně fotit u vraku mého vozu a kopat do něj. Moje mamka ony – snad o půlstoletí mladší – mladíky okřikne slovy: „Jak se můžete radovat z cizího neštěstí?“ Dříve než dotyční stihnou zareagovat, ozve se ještě od urostlého muže zpovzdálí hlasité a rozhodné: „Što vy sdělali? Eto nevazmožno!“ Situace se zklidňuje. Od zmařených nadějí srpna 1968 je moje mamka na ruštinu alergická, ale o den později mi volá, jak velmi pozitivně na ni zapůsobil fakt, že se jí v takové chvíli zastal právě Rus. „Všichni nejsou stejní!“ Poslední sovětský voják naši zemi opustil již před 21 lety, pro moji mamku však jako by okupace skončila až dneškem.

Mezní zážitek z noční Plzně byl katarzí především pro mě samotného. Chybělo velmi málo k tomu, abych svým nejbližším přichystal strašlivé probuzení. Některé věci ve svém životě změním. Zmíním jednu jedinou, drobnou: mažu poslední článek na svém blogu. (Nemohl jsem vyloučit eventualitu, že v něm jedné osobě velmi křivdím. Do vysvětlení si vypůjčuji pointu slavného filmu Dvanáct rozhněvaných mužů.) Nyní také více rozumím radám amerického spisovatele Stephena Coveyho týkajícím se formulace osobního poslání: začít myšlenkou na konec. Pokud se člověk zamyslí nad tím, co by si přál, aby o něm jednou na jeho vlastním pohřbu říkali jeho blízcí, nalezne tak vlastní definici osobního úspěchu. Jasně formulovaná idea toho, co je pro jeho život skutečně důležité, následně slouží jako klíčové kritérium při jeho každodenním rozhodování.

Život je krásný. Respekt.

(sepsáno pro magazín Respekt č.25/2012, rubrika Jeden den v životě)

Martin Uhlir | Vytvořte si vlastní štítek
Autor: Martin Uhlíř | pátek 29.6.2012 7:36 | karma článku: 15.33 | přečteno: 1453x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Daniela Bulířová

Proč nemůžeme ostatní naučit to, co sami neznáme?

Představte si situaci, kdy přijdete na svoji první hodinu angličtiny k němu, kdo o sobě tvrdí, že je lektor, a že vás úskalím poznávání cizího jazyka úspěšně provede.

24.9.2017 v 9:38 | Karma článku: 3.82 | Přečteno: 134 | Diskuse

Jan Jílek

Jo, časy se fakt mění

Hezky jsem strávil sobotu. Malováním, posloucháním muziky mého mládí, spánkem a kliky. Posiluji, abych nebyl tak hadrovitý.

24.9.2017 v 1:26 | Karma článku: 11.98 | Přečteno: 250 | Diskuse

Klára Leuthold

Můj život s kočkami

Aneb jak to s námi naši kocouři v útulku skouleli a koulí dál. Dnes je to přesně rok, co jsme se stali hrdými členy jejich domácnosti.

23.9.2017 v 20:59 | Karma článku: 19.85 | Přečteno: 440 | Diskuse

Jan Jílek

Maluj zase obrázky

Minulou sobotu jsem po padesáti letech vzal do ruky barvičky, kterým jsme kdysi říkali: „Vodovky ”. Má láska, jež mi ty barvičky půjčila a věnovala mi papír ze svého draze nakoupeného bloku, jim říká: „Akvarelové barvy.”

23.9.2017 v 0:45 | Karma článku: 14.98 | Přečteno: 322 | Diskuse

Roman Janas

Pomozte šířit příběhy válečných zajatců

Vážení přátelé, známí i neznámí, dovolte mi vás poprosit o vaši pomoc. V loňském roce to nevyšlo, i přesto se mi povedlo válečnou expozici, za pomoci mnoha hodin práce a drobných sponzorů, uvést do fungujícího stavu.

22.9.2017 v 19:48 | Karma článku: 6.37 | Přečteno: 114 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.